Trocha historie – Proč právě Divoké husy?
„Divoké husy létají z místa na místo. Kdyby se usadily, zpohodlněly by, ztloustly jako husy domácí a časem by již nebyly schopny vzlétnout.“
Søren Kierkegaard
V jednom hejnu s „Wilde Ganzen“
Náš název, pro někoho ornitologický a pro jiného poetický, jsme získali od naší zkušenější nizozemské sestry. Wilde Ganzen v nizozemštině znamená „divoké husy“. Inspirace z nizozemského hnízda Wilde Ganzen dala našemu letu jasný směr a křídlům potřebnou sílu.
Filozofie letu: Od Kierkegaarda k činům
Dánský teolog a filozof Søren Kierkegaard ve svém podobenství popsal divokou husu, která učí znovu létat husy krotké, které už zapomněly, jak vzlétnout. Zobrazil divoké husy jako ty, které přebírají iniciativu, vytahují krky a v úzké spolupráci za letu v sevřené formaci“ čelí velkým výzvám. Jeho metafora byla natolik silná, že dala nadaci název.
První sbírka nadace Wilde Ganzen proběhla v roce 1957, byla pro oběti zemětřesení v Turecku. Začátek tradice pravidelných nedělních výzev v rozhlase a televizi trvá v Nizozemsku od roku 1973. Je to tradice, na kterou jsme navázali i my, alespoň v rozhlasové podobě.
Od „sesterské“ podpory k samostatnému letu
Na počátku od roku 1997 nás naše nizozemská „sestra husa“ provázela a podporovala. Po deseti letech společné cesty se ukázalo, že česká Nadace Divoké husy už umí létat samostatně a Wilde Ganzen se rozlétla pomáhat do třetího světa. V roce 2006 se Divoké husy spojili s Nadací Civilia, která měla také nizozemský kořínek.
Síla společného letu
Dnes jsme suverénní organizací, která nejen pevně drží směr a sama inspiruje k aktivitě další a ukazuje, že i malé projekty mohou mít díky společnému úsilí obrovský dopad. Právě v tom spočívá síla našeho společného letu.
Vzpomínka zakladatelky Evy Grollové
Je to už řada let, kdy vznikla myšlenka založit Nadaci Divoké husy v České republice. Maarten de Vries, tehdejší ředitel nizozemské nadace Wilde Ganzen, přišel s nabídkou, abychom stejný koncept, na kterém stojí jejich práce, použili i u nás. Oslovil několik lidí, které znal z předchozích cest ještě do totalitního Československa, ale nenašel nikoho, kdo by měl odvahu a chuť se pro tuto věc nasadit.
Tehdy jsem o Maartenově zklamání řekla Jiří Štorek. Jiří byl evangelický farář, který citlivě vnímal potřeby lidí na okraji společnosti a ve své práci i svými postoji vynalézavě hledal cesty, jak pomáhat. Vnímal také potřebu, aby si společnost zvykala na nová témata a dokázala se mobilizovat k pomoci. Okamžitě tehdy reagoval: „To přece nemůžeme odmítnout, vždyť tohle tady potřebujeme. Pojď, jdeme do toho.“
Přemostění mezi holandskou a českou realitou výborně zvládal Peter Morée, který k nám původně přišel studovat, ale později zde našel své profesní uplatnění i svůj domov. A tak se stalo, že jsme byli čtyři zakladatelé – Maarten, Jiří, Peter a Eva.
O něco později jsme se snažili zformulovat do preambule prvního statutu to, o co nám šlo. Snad nevadí, že cituji doslovně původní text. A možná je dobré si připomenout, co z toho stále platí.
„Nadace Divoké husy navazuje na činnost nizozemské nadace Wilde Ganzen, která se od roku 1957 (po kratičkém období evropské poválečné rekonstrukce) rozhodla podporovat sociální projekty v Nizozemí, jinde v Evropě, také u nás i po celém světě.
Povzbuzeni tímto duchem solidarity, odpovídajíce na naléhavou potřebu rozvoje zodpovědného občanského jednání také v naší zemi, rozhodli se zakladatelé Nadace Divoké husy soustředit iniciativu k podpoře nejrozmanitějších aktivit v sociální, charitativní a zdravotní oblasti v naší zemi a povzbuzovat odvahu a vůli k pomoci i mimo domácí území.
Úmysl Nadace Divoké husy ovšem přesahuje pouhé shromažďování a přerozdělování finančních prostředků. Podporou rozmanitých projektů chce také informovat širokou veřejnost o vynalézavosti občanů v různých sdruženích, kteří se s odvahou a tvořivostí pouštějí do řešení naléhavých problémů ve svém okolí. Nadace chce ovlivňovat veřejnost tak, aby se i v naší zemi soustavně rozvíjelo vědomí sounáležitosti s těmi, kdo potřebují povzbudit, a aby tu zdomácněla ochota podílet se na tvorbě nového světového étosu.“
Děkuji všem, kteří převzali štafetu po nás, zakladatelích. Divokým husám přeji mnoho příznivců, štědrých dárců a dobré projekty k prospěchu těch nejpotřebnějších.
Eva Grollová
Stopy vizí: Odkaz faráře a zakladatele Jiřího Štorka
Odkazem každého vizionáře jsou myšlenky, projekty, skutečně dosažené změny i věci, které se nepodařilo dokončit a předat. Platí to ve veřejné sféře i v církvi. Jedním z takových vizionářů byl i farář Jiří Štorek. Čím jsou vize promyšlenější, promodlenější a na pevných základech, tím déle přetrvají.
A co byly jeho vize?
Třeba že je nezbytné být citlivý ke změnám ve společnosti a světě a nenechat si ujet vlak, i kdyby to stálo hodně úsilí a vzbuzovalo odpor. K takové věci jistě patřilo přesunutí venkovského kšelského farního sboru do města Český Brod. Následný prodej kšelského kostela a fary mnozí vnímali téměř jako svatokrádež. Vždyť právě zde bývalo centrum reformované církve v českých zemích, sídlo superintendenta i místo setkávání kalvínského duchovenstva.
Nebo že se nechce stydět pozvat na nedělní bohoslužbu své známé, a že je tedy nezbytné na formách evangelické bohoslužby zapracovat, uvést do života praktickými teology již dávno přednášenou a popsanou praxi každonedělního slavení eucharistie, pracovat na moderní písňové tvorbě, zapojovat k příslužbám účastníky a účastnice bohoslužeb a podtrhovat komunitní způsob uspořádání místa bohoslužebného slavení.
Mimochodem, jak v Českém Brodě, tak i v Kobylisích se dodnes slaví sv. večeře Páně každou neděli.
Nebo že se místní farní společenství nesmí uzavřít samo do sebe, ale potřebuje být s Božím požehnáním vysláno do světa kolem sebe sloužit těm, kteří to nejvíce potřebují. Následně se vracet zpět do bohoslužebného společenství, číst nedělní čtení v perspektivě zápasu o naději a v přímluvách předkládat Bohu starosti světa, bolest trpících i zoufalství umírajících.
S touto vizí souvisel i důraz na práci místní Diakonie, která vyrůstá a je živena ze života místního farního sboru. I jeho angažmá v Nadaci Divoké husy.
A také nezbytnost tvořit prostor pro lidi, kteří nejsou církvemi přijímáni. Dnes už je situace jiná, ale tvořit zázemí pro sdružení Logos, společenství křesťanů a křesťanek LGBT+ podporoval Jiří už od začátku devadesátých let.
Nebo že církev, byť malá a českobratrská, nemůže z principu věci být omezena na region svého působení, ale musí reálně žít ve vědomí své sounáležitosti se světovou církví. O toto se farář Jiří Štorek snažil budováním společenství s korejskou komunitou žijící v České republice. A nešlo jen o stejnou adresu působení, ale o společenství kolem slova Božího a stolu Páně.
Anebo, že ve světě rychlosti a výkonnosti je potřeba mít prostor pro samotu, ztišení a meditaci. Jeho vize evangelického kláštera v Kobylisích byla již v pokročilé fázi rozpracování. Duchovně i architektonicky promyšlená, s refektářem, zahradou, dormitářem, hospicem i hřbitovem. A v plánu bylo i spojení tohoto projektu s Nadací Divoké husy. K tomu však již nedošlo. Klášterní budova je dodnes nedostavěná a nadace vložila své peníze do nákupu činžovního domu.
Za každým vizionářem či silnou a výraznou osobností zůstávají tábory přesvědčených obdivovatelů a stejně tak zarytých odpůrců. Jiří Štorek vedl v církvi řadu bitev, vymezoval se vůči zavedeným strukturám a letitým zvykům a často polemizoval i se svými kolegy.
Zároveň dokázal držet pohromadě obvykle protikladné důrazy: byl farář, který s pastoračními ohledy vidí církev jako duhovou, a zároveň se stejnými pastoračními důrazy viděl církev jako společenství komunikující v liturgické horizontále i vertikále.
I po těch letech je to stále inspirativní…
Tomáš Drobík
